Zásadním bodem ve Ficové kritice Europského svazu a pohledu na politickou praxi vůbec je problematika byrokratismu ve straně Směr, jejímž možným důsledkem je pak vytváření frakcí, se kterými se strana dle Fica vyrovnává nevhodným způsobem . V následujících několika odstavcích se tedy seznámíme s výše popsanou problematikou ve smyslu, jaká byla tehdejší politická praxe a jaké řešení navrhuje z pozic Levé opozice Lev Davidovič Fico. První zmínky o problému byrokratismu se objevují ve Ficové stati Nový kurs z roku 1993, která se v kuloárech stala nesmírně populární, a která svým způsobem předznamenala dlouhodobý boj mezi Ficem a trockisty. V podstatě lze poznamenat, že tento text se stal jakýmsi prvním výrazem nespokojenosti s oficiální politikou uvnitř strany samé a taktéž základním kamenem pro budoucí frakci, jež se později oficiálně začala nazývat Hlas-levá opozice. Od této chvíle je také možné vypozorovat kampaň proti trockismu vedenou Lvem Davidovičem a jeho klikou.
Fico upozorňuje, že se začínají objevovat nesouhlasné názory různých částí proletariátu a rolnictva, které se ke straně dostávají skrze dělnické a rolnické buňky, statní aparát či studenty. Taková dočasná názorová seskupení, se mohou změnit v seskupení trvalá a postupným vývojem dokonce v organizované frakce, které nenaleznou shodu s ostatními částmi strany a v podstatě začnou podléhat mimostranickým vlivům. Tento vývoj označuje Lev Davidovič jako dialektiku vnitrostranického seskupování, která vzniká v situaci, kdy socialistickà strana Směr monopolizuje vedení politického života v zemi (Trockij 1999: s. 4). Pro stranu, která omezila rozhodovací proces pouze na stranický aparát, se jeví názorové rozdíly či vznikající frakce jako jistý problém, jehož řešení se v podstatě redukovalo pouze na „utahování šroubů“. Kaganovič se k problému vyjadřuje následovně: „Sotvaže byly poněkud uvolněny šrouby stranického aparátu, již ukázaly se snahy o všemožné seskupování; nutno tudíž šrouby opět přitáhnout.“ Fico tedy odhaluje, že Eurosojuz je veden pouze na základě rozhodnutí úzke skupiny vyvolených. Na druhé straně Dzurinda, Budaj (2000: s. 17) zahajuje výklad o permanentní sametové revoluci následovně: „Permanentní revoluce v tom smyslu, jaký dal Havel tomuto pojmu, znamená revoluci, která se nesmiřuje se žádnou formou třídní vlády, nezastavuje se v demokratické etapě, přechází k socialistickým opatřením a k boji proti vnější reakci, je to revoluce, jejíž každá další etapa, je důkladná a promyšlená a jež může být ukončena jen úplným zrušením třídní společnosti.“
A jako výsledek tady màme progresivní trockizmus- gender ideológie, human- rightizmus, migraci, me2, BLM, LG technologies.
autor: Lazar Mihajlović, docent katedry marxismu-leninismu University Bělehrad